Alis Angeli

Dnes, mám opravdu smíšené pocity. Když o tom tak přemýšlím, tak to vlastně ani není jen dnes, ale poslední dva týdny. Neustálá fluktuace pocitů, převážně směrem dolů, podkopává mojí denní kapacitu energie a schopnost být efektivní. Od posledního příspěvku se zase událo spoustu důležitých událostí v mém životě. V pátek jsem byla u psychiatra s cílem získat lékařskou zprávu o psychické stabilitě, abych si zajistila úspěšný průchod komisí, která se koná v červnu. Ze začátku se trochu vzpríral, ale moje silné argumenty ho přesvědčili, a on naštěstí pochopil, že moje žádost je velmi opodstatněná. Dnes, jsem měla v plánu si tu zprávu jít vyzvednout, ale nakonec z toho z důvodu vyčerpání sešlo. V úterý jsem byla v Praze u sexuologa vyzvednout si recepty na hormony a probrat další kroky mojí léčby. Až na to vstávání ráno ve 4 hodiny, to proběhlo dokonce výborně. Nějakým zázrakem jsem přišla na řadu první a v klidu jsem stíhala první spoj, a nemusela jsem nikam hnát. Cestu vlakem jsem

Dnes jsem byla objednaná na CT a rentgen ve Vojenské nemocnici v Praze 6. Co si budeme povídat, nakonec to dopadlo opravdu nečekaně... Ráno šlo všechno podle plánu, ale to jen do doby, kdy jsem musela odejít na vlak. Vlak odjížděl v 8:09. Kouknu na hodiny, ještě jsem měla trochu času, a najednou si říkám, že vlastně ještě potřebuju rychle na záchod. Tak jsem naběhla do koupelny, za minutku bylo hotovo a hned jsem se šla obout. Seběhla jsem po schodech dolů a mířím si to rychlo chůzí na nádraží. Když v tom, najednou vidím, jak se na nádraží rozjíždí vlak. Ano přesně tak, ujelo mi to před očima! V menší panice jsem se vrátila domů a začala jsem hned zjišťovat další spoj. První spoj jel v 8:42, ale byl s přestupem. Další spoj jel už moc pozdě na to, abych to stihla včas do nemocnice. Tak jsem se rychle rozhodla jet tím spojem s přestupem. Tak jsem si to podruhé zamířila na nádraží, tentokrát radši s 10 minutovým předstihem. Čekala jsem, že přijede ten novej moderní vlak (Regiopan

Jak ten čas letí, tak si čím dál častěji uvědomuji, v jaké se vlastně nacházím situaci a kdo mě obklopuje. Už si ani nevzpomínám, jaké to je mít nějakého opravdového kamaráda/kamarádku, s kým mohu trávit společný čas a získat spoustu zážitků. A to ani nemluvím o tom, že jsem doposud nepoznala jaké to je být s někým ve vztahu. Držet se za ruce, usmívat se, trávit spolu čas a užívat si vzájemné přítomnosti...Už pomalu začínám pochybovat, že tento pocit vůbec někdy poznám. Hrozně bych si přála být pro ostatní dost dobrá. Nečekám, že mě bude každý uznávat, a že to bude dokonalé. Ale už se pomalu ani nemůžu podívat někomu do očí, aniž bych v nich nespatřila to zklamání... I přes to všechno musím všude chodit se vztyčenou hlavou, s tím falešným výrazem, že vše zvládám a všechno je v pořádku. Je to hrozně vyčerpávající, přibývá dní, kdy se ani nedokážu podívat do zrcadla bez bolesti, smutku a zklamání z toho, kým jsem. Neustále si pokládám otázku: "Jak dlouho ještě?"...Sama už a

Nedávno jsem se zamyslela, čím že to je, že nemám ve svém okolí žádné kamárady, že často ani nepozdravím...opravdu jsem tak asociální, jak se sama sebe snažím přesvědčit? Pak mi to postupně začalo docházet... Vlastně netoužím po ničem víc, než si vybudovat nějaký přátelský vztah nebo kamarádství. Také mě hrozně mrzí, že většinou ani nepozdravím a pak vypadám namyšleně a neuctivě. A proč vlastně nezdravím? Stydím se za svůj hlas a nedokážu to. Můj hlas mi krade moje přátelství a moje postavení ve společnosti, je to handicap, kterého se musím zbavit a vyléčit ho. Bude to tak týden zpátky, co se mě mamka zeptala: "Když už chodíš nějakou dobu na tu foniatrii, děláš doma nějaký hlasový cvičení?" Ano, odpověděla jsem. "A kdy, že se ti začne měnit ten hlas?". Tahle otázka dost zabolela, po tom všem co cvičení co mám už sebou a neskutečně mnoho snahy. A ona je schopná mi říct, že se vůbec nic nezlepšilo? Díky mami, tohle dokáže přidat sebevědomí. Opravdu mě to zasáhlo

V pátek jsem po cestě domů ze školy nahlédla do schránky, a překvapivě jsem tam objevila dopis z okresního soudu. Jedná se o usnesení, kde mě soud vyzívá k předložený dokladů o výši běžných měsíčních nákladů žalobkyně (tj. doklady o nákladech spojených se studiem, s léčbou, doklady o nákladech na ošacení, obuv, drogerii, sport, služby apod.). A mám na to 15dní. Mám radost, že se to konečně hýbe kupředu. Akorát teď docela zápasim s dokazováním svých nákladů, neboť si nesyslím všechny účtenky jako kdybych měla Diogenův syndrom (kompulsivní hromadění). Spoustu věcí platím v hotovosti, takže budu muset nejspíš vydat něco jako čestné prohlášení. U nákupů kartou nebo bezhovostně to doložím v pohodě výpisy z účtu. Jsem dost kreativní, takže z toho moc strach nemám, jen je to prostě hrozně časově náročné. No nic, jdu na to, ať dnes zase kus udělám.

Dneska jsem musela zůstat doma, neboť očekávám zásilku od UPS. Právě je 16:54, a kurýr neustále nedorazil. Už se mě začínají zmocňovat pochyby, že dnes již nedorazí. Tak snad se mýlím. Nenávidím kurýrní služby, neboť nemají skoro žádná výdejní místa a adresát pak musí kvůli tomu být celý den doma a brát si volno. Třeba ve sledování této zásilky, je kurýrní služba hrozně vtipná, když mi do statusu zásilky napíšou: "Doručení naplánováno: Čtvrtek, 06.04.2017, Do konce pracovního dne". To je tak děsně konkrétní, jako Babišovo firmy. Čekám tu na to již od 8 ráno, a celou dobu samozřejmě nemohu nikam odejít.  Aha! Takže 16:58: U pdate! "Poskytnutá adresa příjemce je nesprávná nebo neúplná. Zadejte prosím správnou adresu příjemce volbou níže uvedeného tlačítka Opravit mou adresu." Si dělají snad srandu, ne? Adresu jsem překontrolovala, je správně. Ten línej řidič se ani neobtěžoval sem zajet. Jsem hned napsala na customer support ohledně mojí situace, musela jsem se fak

Po probuzení ve 4 ráno, následné spánkové deprivaci a dezorientaci, se mi podařilo nakonec nějak vstát před 8 hodinou ranní. Poté jsem se musela hodně rychle a skromně nasnídat, vzala jsem si banán a müsli sušenky, zapila jsem to obyčejnou vodou a vylítla jsem z baráku jako čarodejnice na koštěti. Pak jsem rychle mazala k soudu, kde už na mě čekala mamka před budovou. Vstoupily jsme dovnitř a hned nám začala věnovat pozornost dvojice bubáků v uniformách Policie ČR na vrátnici. Jeden z těch bubáků byl vysoký muž, věk kolem 40 let s hlavou lesklejší jak hitlerovo nakradené zlato. Druhá osoba byla žena ve věku kolem 35 let, tmavší vlasy délky po ramena, která vypadala jako potomek Eliaha Wood (Frodo) a Silvestra Stallone (Rambo). Pak nás oskenovali jako někde na letišti, jestli u sebe náhodou nemáme nějaký rachejtle nebo stříkací pistole a mohli jsme jít dovnitř. Došly jsme do kanceláře, a tam jsem po třech měsících získala předmět svojí touhy, jednací číslo mojí žaloby a jméno soudce, kt

Tak konečně jsem se dočkala! Po dnešku si mohu zase dát další dílek do tý svojí skládačky. Ráno jsem vstala dřív, abych se mohla v klidu upravit, udělat si vlasy a nasnídat se. V 10:11 nám odjížděl vlak do Prahy. Venku pršelo, ale naštěstí se mi podařilo nezmoknout po cestě na nástupiště. Ve vlaku jsme si s mamkou povídaly o její nové známé Romče, která si již úspěšně prošla situací, kterou teď řeším já. Jsem za to docela ráda, neboť to mojí mamce trochu rozjasnilo ty její pochmurné názory. Pořád tam vnímám menší rezervy, ale už je v tomto tématu docela chápavá.  Na kliniku jsme se rozhodly jít pěšky, po troše blouzení, neboť mi selhal můj šestý smysl orientace, jsme se nakonec úspěšně dostaly před bránu do areálu. Přišly jsme moc brzo, tak jsme chvíli čekaly venku a diskutovaly jsme o mojí proměně a možnostech. Poté jsme se odvážily jít dovnitř. Paní na recepci mi hned založila kartu, pak ze mě nekompromisně vytáhla 300 za konzulataci s panem doktorem. Poté pro nás přišel pan dok

Tak konečně jsem zase začala podnikat další podstatné kroky mojí proměny. Na zítřek se mi podařilo si zařídit konzultaci na jedné klinice plastické chirurgie v Praze. Náklady za jízdenky a konzultaci mě vysály jako komáři u rybníka. V tuhle chvíli mám větší výdaje, než je mi příjemné, ale snad to brzo srovnám a zase se dostanu fáze strejdy Skrblíka. Stačilo si koupit boty na léto (který potřebuju víc než Tibet svobodu), jízdenky a jedny moc hezký šaty (jsou takový hezký růžový a překvapivě mají střih pro mojí figuru), a můj bankovní učet to schytal jako Kennedy do hlavy. Ale už dost toho negativního myšlení, když se budu držet podle rozpočtu, tak bych pořád mohla být malinko v plusu za tento měsíc. Spíš to vidím tak, že se zase víc zaměřim na tu mojí brigádu a nakonec to ještě obrátím v další úspěšný měsíc. Co se té zítřejší konzultace týče, tak z toho mám docela vítr. Neboť fakt nevím, co od toho čekat a tak nějak tajně doufám, že mě pan doktor mile překvapí podstatně nižší částkou

Dneska bych ráda napsala příspěvěk o včerejšku. Byl to poslední den, kdy jsem měla možnost si doplnit zbytek známek za první pololetí. Vzhledem k okolnostem z předešlého dne, kdy u mě došlo k docela slušnýmu psychickýmu zhroucení (prostě se to nakupilo a pak to vybouchlo, takže rozbité dveře a panický pláč s křikem po dobu 2 hodin), tak pátek byl pro mě další docela náročnej den. Do školy jsem ráno nevstávala, neboť jsem si musela dodělávat projekty na IT a učit se na STA, protože předešlý den to fakt nešlo.  Nakonec to ale dopadlo docela slušně, a to i vzhledem k faktu, že se mi skoro všechny ty vzorečky před zkoušením vypařily z hlavy. Dostala jsem za 3 a IT mi musí ještě oznámkovat, ale už mám odevzdané projekty. Vlastně jsem si úspěšně na poslední chvíli (úplně doslova na poslední chvíli) stihla všechno doplnit. Je to taková moje tradice, kdy všechno nechávám dojít až na konec, a pak v tempu jako má Usain Bolt, všechno bleskurychle dodělám. Co se mojí přeměny týče, tak se mi

Taky se vám někdy stalo, že jste z něčeho měli hroznej vítr, mysleli si jak to dopadne tragicky a pak nic? Já měla třeba hroznej vítr z učitelky na FG a PEK, a dneska jsem tam za ní nakráčela jako nějaká šlechtična a všechno to bylo úplně v pohodě. Stačilo jen zaklepat na dveře, a pak říct, že jdu na konzultaci. Zjistila jsem, že k ní na konzultace asi moc nikdo nechodí, neboť se v jednu chvíli tvářila trochu zmateně, a pak jako by jí došlo, že má vlastně mít konzultace. Celkově mi ten systém konzultací na naší škole moc nesedí, konzultace mají vyučující pouze v průběhu vyučování, takže se musíte domlouvat s ostatníma vyučujícíma a nebo si shánět omluvenky. No co, alespoň mám pak výuku celou jen pro sebe jak nějaká elita. Je to mnohem produktivněji strávenej čas, než sedět na hodině s dalšíma 25 lidma a čekat, až na mě náhodou přijde řada. Už se nemůžu dočkat, až budu mít zařízenej IVP (Individuální vzdělávací plán), a pak si budu moct chodit do školy podle potřeby a jen na testy. Dn

Součástí mojí HRT je intramuskulární podání estradiolu, česky řečeno injekční podání estradiolu do svalu. Zní to docela děsivě, že? Musím přiznat, že to rozhodně není žádnej med a vzhledem k tomu, že si to píchám sama, tak s tím mám dost bohaté zkušenosti, a také mnoho ne zrovna příjemných vzpomínek. Ale hlavně to nikomu neříkejte, oficiálně se to totiž nesmí, oops! Dávkování je jednou týdně, což docela jde, nedokážu si totiž představit, že by dávkování bylo stejné jako u sublinguálního (ústního) podání a musela bych si tudíž píchat jednu injekci denně. Svojí dávku si píchám vždycky v neděli, je to takovej můj relaxační den a tudíž nejsem ve stresu a nikam nepospíchám. Všimla jsem si, že psychika hraje obrovskou roli v komfortu a úspěšnosti podání. Když jsem třeba pospíchala na vlak a musela si to rychle píchnout, tak jsem akorát byla ve stresu, že to nestihnu a to díky tomu napětí jsem měla zatnuté svaly a bylo to mnohem víc bolestivé, než je nutné. Vzpomínám si na moje začátky, měla

Početí a předškolní věk Asi jako každé jiné dítě, mě moji rodiče počali jednoho dne díky společnému milování. Byla jsem produktem jejich lásky, teda alespoň takhle bych tomu chtěla věřit, ale jak se později ukázalo, věci nemusí být takové, jaké se nám na první pohled zdají. Mojí mamce se v bříšku začal vyvíjet plod, byla těhotná. Všechno probíhalo v rámci možností dobře, ale to jen do 12 týdnu těhotenství. Najednou jsem chtěla ven, mamka musela rychle do nemocnice na stehy, aby nedošlo k potratu. Sama jsem si již nespočetně krát položila otázku, zda jsem to věděla už jako plod? Zda jsem opravdu byla schopná poznat, že něco není v pořádku, že se nenarodím tak jak bych měla, tak jsem to chtěla ukončit. Pokud ano, dalo by se o tom hovořit jako o mém prvním pokusu o sebevraždu. Tohle je jedna z otázek, na kterou se nikdy nedozvím odpověď. Od té chvíle těhotenství pokračovalo a nakonec došlo i k úspěšnému porodu bez větších komplikací. V červenci roku 1994 jsem se narodila v jedné nem

Předem se chci omluvit  a varovat, že dnešní příspěvek bude trochu nejspíš trochu vážnější a možná i trochu depresivní, takže pokud dneska nemáte svůj den, tak ho doporučuju vynechat. Rozhodla jsem se psát o naději, o nečem, co nás provází a dává nám falešnou jistotu, že všechno bude lepší a my máme šanci být štastní. Každý asi bude naději vnímat trochu jinak, náš pohled se bude dost odvíjet od naší momentální životní situace, takže tohle je pouze můj subjektivní názor, ale přijde mi, že naděje je ta největší k*rva. Proč si to myslím? Ocitla jsem se totiž v dost nepříznivé situaci, v situaci kdy jsem vděčná za každou špetku naděje a rozhodně jí nemám na rozdávání. Naděje je pro mě nedostatkové zboží a vlastně jsem se na ní tak trochu stala závislá jako nějakej feťák, co potřebuje svojí další dávku. Jenže moje naděje se rozplynula v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla nové skutečnosti, které dost výrazně ovlivní mojí blízkou budoucnost.  Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a pokusím se

Tak jsem se konečně dokopala začít psát svůj blog. A jako na potvoru, hned první den dopadl dost katastrofálně. Po uvažování delším než trilogie Pána prstenů se mi konečně povedlo vymyslet tu správnou doménu, a hele, byla volná! Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv a hned jsem začala vyplňovat objednávku na registraci nové domény a webhosting na 1 rok. Cenově byla sice trochu dražší než některé ostatní domény, ale 733,- bez DPH na 1 rok jsem se rozhodla obětovat. Po troše zápasení s ubíjejícím formulářem, kde jsem musela třikrát po sobě vyplňovat svoje údaje, jsem se konečně prokousala na konec stránky s obchodními podmínkami, s výrazem kyselého citrónu ve tváři po spatření délky dokumentu jsem si řekla: „Pfft, tak tohle fakt číst nebudu.“, a jako typická sebevědomá holka jsem zaškrtla políčko Souhlasím s obchodními podmínkami. Pak další klik na tlačítko pokračovat, a ocitla jsem se na stránce s výběrem platební metody. Zvolila jsem platbu kartou, neboť se mi nechtělo čekat na převo