Můj příběh 1

Početí a předškolní věk

Asi jako každé jiné dítě, mě moji rodiče počali jednoho dne díky společnému milování. Byla jsem produktem jejich lásky, teda alespoň takhle bych tomu chtěla věřit, ale jak se později ukázalo, věci nemusí být takové, jaké se nám na první pohled zdají. Mojí mamce se v bříšku začal vyvíjet plod, byla těhotná. Všechno probíhalo v rámci možností dobře, ale to jen do 12 týdnu těhotenství. Najednou jsem chtěla ven, mamka musela rychle do nemocnice na stehy, aby nedošlo k potratu. Sama jsem si již nespočetně krát položila otázku, zda jsem to věděla už jako plod? Zda jsem opravdu byla schopná poznat, že něco není v pořádku, že se nenarodím tak jak bych měla, tak jsem to chtěla ukončit. Pokud ano, dalo by se o tom hovořit jako o mém prvním pokusu o sebevraždu. Tohle je jedna z otázek, na kterou se nikdy nedozvím odpověď. Od té chvíle těhotenství pokračovalo a nakonec došlo i k úspěšnému porodu bez větších komplikací.

V červenci roku 1994 jsem se narodila v jedné nemocnici v severozápadních čechách. Hned po porodu doktoři určili moje pohlaví, všem bylo řečeno: "Je to kluk.". A díky této události začal můj život ubíhat tím špatným směrem. Dostala jsem klučicí jméno, klučicí oblečení a výchovu, která ze mě měla vybudovat do budoucna toho správného chlapa.

Netrvalo dlouho a já jsem si jako dítě začínala již kolem 3 roku ve školce uvědomovat rozdělení do pohlavních rolí ve společnosti. Bylo to pro mě hrozně matoucí. Nechápala jsem, proč mi každý říká, že modrá barva je klučičí a červená je holčičí. Přišlo mi to hloupé. Z dětství si toho většinou moc nepamatujeme, ale já mám vzpomínky, které se mi nikdy nepodařilo zapomenout. Moc dobře si vzpomínám kolik jsem strávila dní, týdnů, měsíců, možná i let, pozorováním ostatních holek ve školce, jak si hrají na princezny. Moc dobře si pamatuju na tu bílou zástěnu v koutě místnosti, na které byl věšák a na něm ty překrásné roztomilé princeznovské šaty. Jak jsem pozorovala ostatní děvčata jak si hrají, a ve svém nitru nepředstavitelně silně toužila se k nim připojit. Bohužel pokaždé zvítězil strach z nepochopení a odsouzení, ani nevím jestli byl opravdový, nebo pouze nějaká iluze vykonstruvaná mojí výchovou. Již od dětství jsem měla odpor ke svému jménu (které není nijak otřesné), až teprve v dospělosti mi došlo, že to bylo kvůli tomu, že moje jméno bylo klučičí. Také si moc dobře vzpomínám na situaci ze šatny ve školce, tam jsme se jako děti dostali pouze za doprovodu rodičů nebo vychovatelek. Odehrála se, když mi bylo tak kolem 5 let. Mamka mě přišla vyzvednout ze školky a ocitly jsme se spolu samy v šatně, a já jsem jí položila otázku, jestli si můžu zkusit jednu holčičí bundičku, kterou tam měla jedna z ostatních děvčat ze školky. Zmateně se na mě podívala a pak řekla, že ano. Vykročila jsem si to přímo k věšáku s úsměvem na tváři, ale pak jsem najednou zaslechla ostatní děti na chodbě, jak jdou do šatny se obléct před procházkou. Zklamaně jsem se otočila, šla se obléct do svého, abysme s mamkou mohly jít domů. Nedokázala jsem to, strach z reakce ostatních mě naprosto odrovnal...

Pokračování v dalších částech..