Předem se chci omluvit a varovat, že dnešní příspěvek bude trochu nejspíš trochu vážnější a možná i trochu depresivní, takže pokud dneska nemáte svůj den, tak ho doporučuju vynechat.
Rozhodla jsem se psát o naději, o nečem, co nás provází a dává nám falešnou jistotu, že všechno bude lepší a my máme šanci být štastní. Každý asi bude naději vnímat trochu jinak, náš pohled se bude dost odvíjet od naší momentální životní situace, takže tohle je pouze můj subjektivní názor, ale přijde mi, že naděje je ta největší k*rva. Proč si to myslím?
Ocitla jsem se totiž v dost nepříznivé situaci, v situaci kdy jsem vděčná za každou špetku naděje a rozhodně jí nemám na rozdávání. Naděje je pro mě nedostatkové zboží a vlastně jsem se na ní tak trochu stala závislá jako nějakej feťák, co potřebuje svojí další dávku. Jenže moje naděje se rozplynula v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla nové skutečnosti, které dost výrazně ovlivní mojí blízkou budoucnost.
Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a pokusím se vám přiblížet svojí situaci. Zanedlouho to už budou dva roky, co jsem se rozhodla jít si za svým snem stát se sama sebou. Nebudu lhát, za tu dobu jsem se dokázala docela slušně posunout kupředu, ale přes všechnu mojí ohromnou snahu se i tak dostávám do bodu mrazu a nedaří se mi to změnit. Cítím, jak můj projekt pro lepší život, pro snesitelný život ve kterém budu moct konečně po tom všem začít zažívat radost pomalu, ale jistě začíná stagnovat. A proč tomu tak je?
Možná to spousta z vás uhodne, je to kvůli financím. Rozhodně to není, že bych neuměla hospodařit, ale i ten nejlepší hospodář je vždy omezen svojí výší příjmů. Dokonce si vedu i svůj extrémně striktní rozpočet a za cenu omezování se doufám, že svých cílů dosáhnu o něco dřív. Je mi to fakt trapné, ale musím přiznat, že můj měsíční rozpočet není o mnoho vyšší než životní minimum pro jednotlivce (to dělá momentálně 3410,- měsíčně).
Není to tak dlouho, co se mi dostala zpráva, že moje mamka má možnost dost slušnou finanční částku z dědictví po mé zesnulé babičce, a to v hodně brzkém termínu. Také jsem se dozvěděla, že by mi byla ochotná část té částky přenechat na vesmírně vysoké výdaje na mojí léčbu. Nepokrylo by to sice všechno, ale skromně řečeno by mi to nesmírně pomohlo. Vlastně by mi to obrátilo život vzhůru nohama a ušetřilo několik dalších měsíců nebo spíš let nesmírného utrpení, které musím zažívat každý den bez přestávky.
Touto zprávou ve mně zasadila semínko naděje, které mi dodávalo sílu dále bojovat a tohle semínko začínalo pomalu klíčit, chvílemi mi přišlo, že se konečně začíná blýskat na lepší časy. Cítila jsem, jak se v mém těle zvýšila hladina endorfinu a já po tak dlouhé době byla schopná pocítit úlevu, pocit, kterého mám v životě stejně jako vítězství na olympiádě (takže 0). Jenže to bohužel vydrželo jen pár dní.
Bude to tak hodinku zpátky, co za mnou mamka přišla ke mně do pokoje poté, co dorazila domů z práce. Pak to všechno začalo. Moje noční můra, ze které neexistuje probuzení, můj opravdový život. Oznámila mi, že o všem hodně přemýšlela, že si budu muset ještě tak rok nebo dva počkat. Tahle zpráva ze mě vysála všechnu naději jako polibek mozkomora, a já měla co dělat, aby mě neviděla brečet. Pak se mě neustále začala ptát, co si o tom myslím a zda mi to nevadí. Nedokázala jsem jí upřímně odpovědět, věděla jsem přesně, jak moc je to pro ní důležité. Mám hrozně smíšené pocity, chápu co jí k tomu vedlo a rozumím tomu, ale bohužel jsem v tak zoufalé situaci, že na to prostě nedokážu brát ohledy. Zlobím se na sebe, na svoje sobectví a svojí slabost, že nejsem schopná to sama vyřešit bez její pomoci. Nedokážu se zlobit na ní, neboť vím, že to nedělá aby mi ublížila, jen prostě nedokáže pochopit souvislosti a jak moc je to pro mě nezbytné.
Vůbec netuším, co mám dělat. A to hlavně taky proto, že po mě chce mojí podporu ve svém rozhodnutí. Její rozhodnutí není špatné, alespoň pro ní a moc bych si přála, abych mohla říct, že není špatné ani pro mě. Ale nedokážu lhát, a to hlavně proto, že mě to hrozně moc ranilo a vyvolalo to ve mně vážně silné emoce. Po cestě do kuchyně jsem dokonce strhla ze svých dvěří svůj plánek, kde si mapuju svůj pokrok ve spoření na všechny položky léčby. Ten plánek pro mě byl posvátnej jak Jerusalém pro křestany a muslimy, bylo na něm přesně vidět kolik jsem toho již dokázala.
Budu muset něco vymyslet, ráno moudřejší večera. Jen doufám, že to moc neovlivní můj zítřejší den, neboť vážně nutně potřebuju být ve škole a doplnit si tam známky z jednoho předmětu. Tak snad to zvládnu a dostanu alespoň na trojku.
Rozhodla jsem se psát o naději, o nečem, co nás provází a dává nám falešnou jistotu, že všechno bude lepší a my máme šanci být štastní. Každý asi bude naději vnímat trochu jinak, náš pohled se bude dost odvíjet od naší momentální životní situace, takže tohle je pouze můj subjektivní názor, ale přijde mi, že naděje je ta největší k*rva. Proč si to myslím?
Ocitla jsem se totiž v dost nepříznivé situaci, v situaci kdy jsem vděčná za každou špetku naděje a rozhodně jí nemám na rozdávání. Naděje je pro mě nedostatkové zboží a vlastně jsem se na ní tak trochu stala závislá jako nějakej feťák, co potřebuje svojí další dávku. Jenže moje naděje se rozplynula v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla nové skutečnosti, které dost výrazně ovlivní mojí blízkou budoucnost.
Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a pokusím se vám přiblížet svojí situaci. Zanedlouho to už budou dva roky, co jsem se rozhodla jít si za svým snem stát se sama sebou. Nebudu lhát, za tu dobu jsem se dokázala docela slušně posunout kupředu, ale přes všechnu mojí ohromnou snahu se i tak dostávám do bodu mrazu a nedaří se mi to změnit. Cítím, jak můj projekt pro lepší život, pro snesitelný život ve kterém budu moct konečně po tom všem začít zažívat radost pomalu, ale jistě začíná stagnovat. A proč tomu tak je?
Možná to spousta z vás uhodne, je to kvůli financím. Rozhodně to není, že bych neuměla hospodařit, ale i ten nejlepší hospodář je vždy omezen svojí výší příjmů. Dokonce si vedu i svůj extrémně striktní rozpočet a za cenu omezování se doufám, že svých cílů dosáhnu o něco dřív. Je mi to fakt trapné, ale musím přiznat, že můj měsíční rozpočet není o mnoho vyšší než životní minimum pro jednotlivce (to dělá momentálně 3410,- měsíčně).
Není to tak dlouho, co se mi dostala zpráva, že moje mamka má možnost dost slušnou finanční částku z dědictví po mé zesnulé babičce, a to v hodně brzkém termínu. Také jsem se dozvěděla, že by mi byla ochotná část té částky přenechat na vesmírně vysoké výdaje na mojí léčbu. Nepokrylo by to sice všechno, ale skromně řečeno by mi to nesmírně pomohlo. Vlastně by mi to obrátilo život vzhůru nohama a ušetřilo několik dalších měsíců nebo spíš let nesmírného utrpení, které musím zažívat každý den bez přestávky.
Touto zprávou ve mně zasadila semínko naděje, které mi dodávalo sílu dále bojovat a tohle semínko začínalo pomalu klíčit, chvílemi mi přišlo, že se konečně začíná blýskat na lepší časy. Cítila jsem, jak se v mém těle zvýšila hladina endorfinu a já po tak dlouhé době byla schopná pocítit úlevu, pocit, kterého mám v životě stejně jako vítězství na olympiádě (takže 0). Jenže to bohužel vydrželo jen pár dní.
Bude to tak hodinku zpátky, co za mnou mamka přišla ke mně do pokoje poté, co dorazila domů z práce. Pak to všechno začalo. Moje noční můra, ze které neexistuje probuzení, můj opravdový život. Oznámila mi, že o všem hodně přemýšlela, že si budu muset ještě tak rok nebo dva počkat. Tahle zpráva ze mě vysála všechnu naději jako polibek mozkomora, a já měla co dělat, aby mě neviděla brečet. Pak se mě neustále začala ptát, co si o tom myslím a zda mi to nevadí. Nedokázala jsem jí upřímně odpovědět, věděla jsem přesně, jak moc je to pro ní důležité. Mám hrozně smíšené pocity, chápu co jí k tomu vedlo a rozumím tomu, ale bohužel jsem v tak zoufalé situaci, že na to prostě nedokážu brát ohledy. Zlobím se na sebe, na svoje sobectví a svojí slabost, že nejsem schopná to sama vyřešit bez její pomoci. Nedokážu se zlobit na ní, neboť vím, že to nedělá aby mi ublížila, jen prostě nedokáže pochopit souvislosti a jak moc je to pro mě nezbytné.
Vůbec netuším, co mám dělat. A to hlavně taky proto, že po mě chce mojí podporu ve svém rozhodnutí. Její rozhodnutí není špatné, alespoň pro ní a moc bych si přála, abych mohla říct, že není špatné ani pro mě. Ale nedokážu lhát, a to hlavně proto, že mě to hrozně moc ranilo a vyvolalo to ve mně vážně silné emoce. Po cestě do kuchyně jsem dokonce strhla ze svých dvěří svůj plánek, kde si mapuju svůj pokrok ve spoření na všechny položky léčby. Ten plánek pro mě byl posvátnej jak Jerusalém pro křestany a muslimy, bylo na něm přesně vidět kolik jsem toho již dokázala.
Budu muset něco vymyslet, ráno moudřejší večera. Jen doufám, že to moc neovlivní můj zítřejší den, neboť vážně nutně potřebuju být ve škole a doplnit si tam známky z jednoho předmětu. Tak snad to zvládnu a dostanu alespoň na trojku.
Komentáře
Okomentovat