Přeskočit na hlavní obsah

Soud

Po probuzení ve 4 ráno, následné spánkové deprivaci a dezorientaci, se mi podařilo nakonec nějak vstát před 8 hodinou ranní. Poté jsem se musela hodně rychle a skromně nasnídat, vzala jsem si banán a müsli sušenky, zapila jsem to obyčejnou vodou a vylítla jsem z baráku jako čarodejnice na koštěti. Pak jsem rychle mazala k soudu, kde už na mě čekala mamka před budovou. Vstoupily jsme dovnitř a hned nám začala věnovat pozornost dvojice bubáků v uniformách Policie ČR na vrátnici. Jeden z těch bubáků byl vysoký muž, věk kolem 40 let s hlavou lesklejší jak hitlerovo nakradené zlato. Druhá osoba byla žena ve věku kolem 35 let, tmavší vlasy délky po ramena, která vypadala jako potomek Eliaha Wood (Frodo) a Silvestra Stallone (Rambo). Pak nás oskenovali jako někde na letišti, jestli u sebe náhodou nemáme nějaký rachejtle nebo stříkací pistole a mohli jsme jít dovnitř. Došly jsme do kanceláře, a tam jsem po třech měsících získala předmět svojí touhy, jednací číslo mojí žaloby a jméno soudce, který to má na starosti. Další malý úspěch v mém životě.
Poté jsem mamku doprovodila na nádraží a počkala s ní na vlak do její práce, pak jsme se rozloučily. Šla jsem domů, hned jsem si začala dělat jídlo a těšila jsem se, až zazvoní pošťačka s balíčkem, na který se moc těším. Čekám, čekám, a pořád nic. Nakonec jsem se dočkala až v půl druhé odpoledne.
Pošťačka mě moc nepotěšila svým přístupem, neboť se se mnou pomalu začala dohadovat, jestli jsem pan nebo paní, byla trochu opožděná. Nehádala jsem se s ní, ale i tak mě ta situace docela rozesmutněla. Po otevření balíčku se mi dostalo dalšího překvapení, ty šaty prostě vypadaly trochu jinak než na fotkách a ten střih mi vůbec nesedí, dost možná právě kvůli velikosti a proporcím.  Chtělo by to o číslo menší velikost, a pak trochu lepší střih, v reálu mi ty šaty přijdou hrozně rovné a bez tvaru. Netuším, jestli to budu reklamovat, nebo to nějak dál řešit. Ještě si to promyslím.
Až na těch pár nepříjemností to dneska nebyl zase tak špatnej den. Zítra to bude lepší.

Milý Tomáši,
Miluji Tě,
Omlouvám se,
Prosím, odpust mi,
Děkuji Ti.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Soudní usnesení

V pátek jsem po cestě domů ze školy nahlédla do schránky, a překvapivě jsem tam objevila dopis z okresního soudu. Jedná se o usnesení, kde mě soud vyzívá k předložený dokladů o výši běžných měsíčních nákladů žalobkyně (tj. doklady o nákladech spojených se studiem, s léčbou, doklady o nákladech na ošacení, obuv, drogerii, sport, služby apod.). A mám na to 15dní. Mám radost, že se to konečně hýbe kupředu. Akorát teď docela zápasim s dokazováním svých nákladů, neboť si nesyslím všechny účtenky jako kdybych měla Diogenův syndrom (kompulsivní hromadění). Spoustu věcí platím v hotovosti, takže budu muset nejspíš vydat něco jako čestné prohlášení. U nákupů kartou nebo bezhovostně to doložím v pohodě výpisy z účtu. Jsem dost kreativní, takže z toho moc strach nemám, jen je to prostě hrozně časově náročné. No nic, jdu na to, ať dnes zase kus udělám.
Okomentovat
Další informace

Můj příběh 1

Početí a předškolní věk Asi jako každé jiné dítě, mě moji rodiče počali jednoho dne díky společnému milování. Byla jsem produktem jejich lásky, teda alespoň takhle bych tomu chtěla věřit, ale jak se později ukázalo, věci nemusí být takové, jaké se nám na první pohled zdají. Mojí mamce se v bříšku začal vyvíjet plod, byla těhotná. Všechno probíhalo v rámci možností dobře, ale to jen do 12 týdnu těhotenství. Najednou jsem chtěla ven, mamka musela rychle do nemocnice na stehy, aby nedošlo k potratu. Sama jsem si již nespočetně krát položila otázku, zda jsem to věděla už jako plod? Zda jsem opravdu byla schopná poznat, že něco není v pořádku, že se nenarodím tak jak bych měla, tak jsem to chtěla ukončit. Pokud ano, dalo by se o tom hovořit jako o mém prvním pokusu o sebevraždu. Tohle je jedna z otázek, na kterou se nikdy nedozvím odpověď. Od té chvíle těhotenství pokračovalo a nakonec došlo i k úspěšnému porodu bez větších komplikací. V červenci roku 1994 jsem se narodila v jedné nem
Okomentovat
Další informace

Oheň

Součástí mojí HRT je intramuskulární podání estradiolu, česky řečeno injekční podání estradiolu do svalu. Zní to docela děsivě, že? Musím přiznat, že to rozhodně není žádnej med a vzhledem k tomu, že si to píchám sama, tak s tím mám dost bohaté zkušenosti, a také mnoho ne zrovna příjemných vzpomínek. Ale hlavně to nikomu neříkejte, oficiálně se to totiž nesmí, oops! Dávkování je jednou týdně, což docela jde, nedokážu si totiž představit, že by dávkování bylo stejné jako u sublinguálního (ústního) podání a musela bych si tudíž píchat jednu injekci denně. Svojí dávku si píchám vždycky v neděli, je to takovej můj relaxační den a tudíž nejsem ve stresu a nikam nepospíchám. Všimla jsem si, že psychika hraje obrovskou roli v komfortu a úspěšnosti podání. Když jsem třeba pospíchala na vlak a musela si to rychle píchnout, tak jsem akorát byla ve stresu, že to nestihnu a to díky tomu napětí jsem měla zatnuté svaly a bylo to mnohem víc bolestivé, než je nutné. Vzpomínám si na moje začátky, měla
Okomentovat
Další informace