Součástí mojí HRT je intramuskulární podání estradiolu, česky řečeno injekční podání estradiolu do svalu. Zní to docela děsivě, že? Musím přiznat, že to rozhodně není žádnej med a vzhledem k tomu, že si to píchám sama, tak s tím mám dost bohaté zkušenosti, a také mnoho ne zrovna příjemných vzpomínek. Ale hlavně to nikomu neříkejte, oficiálně se to totiž nesmí, oops! Dávkování je jednou týdně, což docela jde, nedokážu si totiž představit, že by dávkování bylo stejné jako u sublinguálního (ústního) podání a musela bych si tudíž píchat jednu injekci denně.
Svojí dávku si píchám vždycky v neděli, je to takovej můj relaxační den a tudíž nejsem ve stresu a nikam nepospíchám. Všimla jsem si, že psychika hraje obrovskou roli v komfortu a úspěšnosti podání. Když jsem třeba pospíchala na vlak a musela si to rychle píchnout, tak jsem akorát byla ve stresu, že to nestihnu a to díky tomu napětí jsem měla zatnuté svaly a bylo to mnohem víc bolestivé, než je nutné. Vzpomínám si na moje začátky, měla jsem úplně rozpíchané nohy, pokaždé jsem to musela vpichovat na několikrát. A do toho bych ráda připomněla, že mám po jedné nehodě z dětství posttraumatický stres z nemocnic a injekcí, takže se mi u toho dělalo dost blbě a na omdlení. Trvalo přes 9 měsíců, než jsem si na to tak nějak zvykla a podařilo se mi to ovládnout na tolik, abych byla schopná to provést hned na poprvé. Ale zvládla jsem to!
Asi si říkáte, jak je to možné? Určitě si musí vymýšlet, kdyby jí bylo fakt tak blbě, tak by to nezvládla, to by bylo hrozné psycho... Rozhodně to bylo psycho, a sama jsem se překvapená, že jsem se dostala tak daleko, a teď už to zvládám jako zkušená zdravotní sestra. Když se nad tím zamyslím, tak mě kupředu hnala jedna zásadní věc. Byl to strach, že když si to neaplikuju, tak se nikdy nedokážu stát sama sebou. Ten strach byl mnohem silnější než ten nepříjemnej pocit, když to píchne, zabolí a mně se trochu zamotá hlava. Ta touha být sama sebou je silnější než si dovedu představit a nedovolí mi se vzdát a všechno zahodit kvůli troše diskomfortu. Ta touha uvnitř mě se projevit, je jako nikdy nezkomírající plamen, který každým mým dalším krokem sílý a sežehne všechno, co se mu postaví do cesty. Je to taková moje superschopnost, která mi dává sílu hýbat světem a přetvářet ho k obrazu svému. Ať už se stane cokoliv, ať mi život postaví do cesty ještě více bezradných překážet, nikdy to nevzdám a už nikdy o sobě nebudu pochybovat...
Svojí dávku si píchám vždycky v neděli, je to takovej můj relaxační den a tudíž nejsem ve stresu a nikam nepospíchám. Všimla jsem si, že psychika hraje obrovskou roli v komfortu a úspěšnosti podání. Když jsem třeba pospíchala na vlak a musela si to rychle píchnout, tak jsem akorát byla ve stresu, že to nestihnu a to díky tomu napětí jsem měla zatnuté svaly a bylo to mnohem víc bolestivé, než je nutné. Vzpomínám si na moje začátky, měla jsem úplně rozpíchané nohy, pokaždé jsem to musela vpichovat na několikrát. A do toho bych ráda připomněla, že mám po jedné nehodě z dětství posttraumatický stres z nemocnic a injekcí, takže se mi u toho dělalo dost blbě a na omdlení. Trvalo přes 9 měsíců, než jsem si na to tak nějak zvykla a podařilo se mi to ovládnout na tolik, abych byla schopná to provést hned na poprvé. Ale zvládla jsem to!
Asi si říkáte, jak je to možné? Určitě si musí vymýšlet, kdyby jí bylo fakt tak blbě, tak by to nezvládla, to by bylo hrozné psycho... Rozhodně to bylo psycho, a sama jsem se překvapená, že jsem se dostala tak daleko, a teď už to zvládám jako zkušená zdravotní sestra. Když se nad tím zamyslím, tak mě kupředu hnala jedna zásadní věc. Byl to strach, že když si to neaplikuju, tak se nikdy nedokážu stát sama sebou. Ten strach byl mnohem silnější než ten nepříjemnej pocit, když to píchne, zabolí a mně se trochu zamotá hlava. Ta touha být sama sebou je silnější než si dovedu představit a nedovolí mi se vzdát a všechno zahodit kvůli troše diskomfortu. Ta touha uvnitř mě se projevit, je jako nikdy nezkomírající plamen, který každým mým dalším krokem sílý a sežehne všechno, co se mu postaví do cesty. Je to taková moje superschopnost, která mi dává sílu hýbat světem a přetvářet ho k obrazu svému. Ať už se stane cokoliv, ať mi život postaví do cesty ještě více bezradných překážet, nikdy to nevzdám a už nikdy o sobě nebudu pochybovat...
Komentáře
Okomentovat