Alis Angeli

Dnes jsem byla objednaná na CT a rentgen ve Vojenské nemocnici v Praze 6. Co si budeme povídat, nakonec to dopadlo opravdu nečekaně... Ráno šlo všechno podle plánu, ale to jen do doby, kdy jsem musela odejít na vlak. Vlak odjížděl v 8:09. Kouknu na hodiny, ještě jsem měla trochu času, a najednou si říkám, že vlastně ještě potřebuju rychle na záchod. Tak jsem naběhla do koupelny, za minutku bylo hotovo a hned jsem se šla obout. Seběhla jsem po schodech dolů a mířím si to rychlo chůzí na nádraží. Když v tom, najednou vidím, jak se na nádraží rozjíždí vlak. Ano přesně tak, ujelo mi to před očima! V menší panice jsem se vrátila domů a začala jsem hned zjišťovat další spoj. První spoj jel v 8:42, ale byl s přestupem. Další spoj jel už moc pozdě na to, abych to stihla včas do nemocnice. Tak jsem se rychle rozhodla jet tím spojem s přestupem. Tak jsem si to podruhé zamířila na nádraží, tentokrát radši s 10 minutovým předstihem. Čekala jsem, že přijede ten novej moderní vlak (Regiopan

Jak ten čas letí, tak si čím dál častěji uvědomuji, v jaké se vlastně nacházím situaci a kdo mě obklopuje. Už si ani nevzpomínám, jaké to je mít nějakého opravdového kamaráda/kamarádku, s kým mohu trávit společný čas a získat spoustu zážitků. A to ani nemluvím o tom, že jsem doposud nepoznala jaké to je být s někým ve vztahu. Držet se za ruce, usmívat se, trávit spolu čas a užívat si vzájemné přítomnosti...Už pomalu začínám pochybovat, že tento pocit vůbec někdy poznám. Hrozně bych si přála být pro ostatní dost dobrá. Nečekám, že mě bude každý uznávat, a že to bude dokonalé. Ale už se pomalu ani nemůžu podívat někomu do očí, aniž bych v nich nespatřila to zklamání... I přes to všechno musím všude chodit se vztyčenou hlavou, s tím falešným výrazem, že vše zvládám a všechno je v pořádku. Je to hrozně vyčerpávající, přibývá dní, kdy se ani nedokážu podívat do zrcadla bez bolesti, smutku a zklamání z toho, kým jsem. Neustále si pokládám otázku: "Jak dlouho ještě?"...Sama už a

Nedávno jsem se zamyslela, čím že to je, že nemám ve svém okolí žádné kamárady, že často ani nepozdravím...opravdu jsem tak asociální, jak se sama sebe snažím přesvědčit? Pak mi to postupně začalo docházet... Vlastně netoužím po ničem víc, než si vybudovat nějaký přátelský vztah nebo kamarádství. Také mě hrozně mrzí, že většinou ani nepozdravím a pak vypadám namyšleně a neuctivě. A proč vlastně nezdravím? Stydím se za svůj hlas a nedokážu to. Můj hlas mi krade moje přátelství a moje postavení ve společnosti, je to handicap, kterého se musím zbavit a vyléčit ho. Bude to tak týden zpátky, co se mě mamka zeptala: "Když už chodíš nějakou dobu na tu foniatrii, děláš doma nějaký hlasový cvičení?" Ano, odpověděla jsem. "A kdy, že se ti začne měnit ten hlas?". Tahle otázka dost zabolela, po tom všem co cvičení co mám už sebou a neskutečně mnoho snahy. A ona je schopná mi říct, že se vůbec nic nezlepšilo? Díky mami, tohle dokáže přidat sebevědomí. Opravdu mě to zasáhlo

V pátek jsem po cestě domů ze školy nahlédla do schránky, a překvapivě jsem tam objevila dopis z okresního soudu. Jedná se o usnesení, kde mě soud vyzívá k předložený dokladů o výši běžných měsíčních nákladů žalobkyně (tj. doklady o nákladech spojených se studiem, s léčbou, doklady o nákladech na ošacení, obuv, drogerii, sport, služby apod.). A mám na to 15dní. Mám radost, že se to konečně hýbe kupředu. Akorát teď docela zápasim s dokazováním svých nákladů, neboť si nesyslím všechny účtenky jako kdybych měla Diogenův syndrom (kompulsivní hromadění). Spoustu věcí platím v hotovosti, takže budu muset nejspíš vydat něco jako čestné prohlášení. U nákupů kartou nebo bezhovostně to doložím v pohodě výpisy z účtu. Jsem dost kreativní, takže z toho moc strach nemám, jen je to prostě hrozně časově náročné. No nic, jdu na to, ať dnes zase kus udělám.

Dneska jsem musela zůstat doma, neboť očekávám zásilku od UPS. Právě je 16:54, a kurýr neustále nedorazil. Už se mě začínají zmocňovat pochyby, že dnes již nedorazí. Tak snad se mýlím. Nenávidím kurýrní služby, neboť nemají skoro žádná výdejní místa a adresát pak musí kvůli tomu být celý den doma a brát si volno. Třeba ve sledování této zásilky, je kurýrní služba hrozně vtipná, když mi do statusu zásilky napíšou: "Doručení naplánováno: Čtvrtek, 06.04.2017, Do konce pracovního dne". To je tak děsně konkrétní, jako Babišovo firmy. Čekám tu na to již od 8 ráno, a celou dobu samozřejmě nemohu nikam odejít.  Aha! Takže 16:58: U pdate! "Poskytnutá adresa příjemce je nesprávná nebo neúplná. Zadejte prosím správnou adresu příjemce volbou níže uvedeného tlačítka Opravit mou adresu." Si dělají snad srandu, ne? Adresu jsem překontrolovala, je správně. Ten línej řidič se ani neobtěžoval sem zajet. Jsem hned napsala na customer support ohledně mojí situace, musela jsem se fak

Po probuzení ve 4 ráno, následné spánkové deprivaci a dezorientaci, se mi podařilo nakonec nějak vstát před 8 hodinou ranní. Poté jsem se musela hodně rychle a skromně nasnídat, vzala jsem si banán a müsli sušenky, zapila jsem to obyčejnou vodou a vylítla jsem z baráku jako čarodejnice na koštěti. Pak jsem rychle mazala k soudu, kde už na mě čekala mamka před budovou. Vstoupily jsme dovnitř a hned nám začala věnovat pozornost dvojice bubáků v uniformách Policie ČR na vrátnici. Jeden z těch bubáků byl vysoký muž, věk kolem 40 let s hlavou lesklejší jak hitlerovo nakradené zlato. Druhá osoba byla žena ve věku kolem 35 let, tmavší vlasy délky po ramena, která vypadala jako potomek Eliaha Wood (Frodo) a Silvestra Stallone (Rambo). Pak nás oskenovali jako někde na letišti, jestli u sebe náhodou nemáme nějaký rachejtle nebo stříkací pistole a mohli jsme jít dovnitř. Došly jsme do kanceláře, a tam jsem po třech měsících získala předmět svojí touhy, jednací číslo mojí žaloby a jméno soudce, kt

Tak konečně jsem se dočkala! Po dnešku si mohu zase dát další dílek do tý svojí skládačky. Ráno jsem vstala dřív, abych se mohla v klidu upravit, udělat si vlasy a nasnídat se. V 10:11 nám odjížděl vlak do Prahy. Venku pršelo, ale naštěstí se mi podařilo nezmoknout po cestě na nástupiště. Ve vlaku jsme si s mamkou povídaly o její nové známé Romče, která si již úspěšně prošla situací, kterou teď řeším já. Jsem za to docela ráda, neboť to mojí mamce trochu rozjasnilo ty její pochmurné názory. Pořád tam vnímám menší rezervy, ale už je v tomto tématu docela chápavá.  Na kliniku jsme se rozhodly jít pěšky, po troše blouzení, neboť mi selhal můj šestý smysl orientace, jsme se nakonec úspěšně dostaly před bránu do areálu. Přišly jsme moc brzo, tak jsme chvíli čekaly venku a diskutovaly jsme o mojí proměně a možnostech. Poté jsme se odvážily jít dovnitř. Paní na recepci mi hned založila kartu, pak ze mě nekompromisně vytáhla 300 za konzulataci s panem doktorem. Poté pro nás přišel pan dok

Tak konečně jsem zase začala podnikat další podstatné kroky mojí proměny. Na zítřek se mi podařilo si zařídit konzultaci na jedné klinice plastické chirurgie v Praze. Náklady za jízdenky a konzultaci mě vysály jako komáři u rybníka. V tuhle chvíli mám větší výdaje, než je mi příjemné, ale snad to brzo srovnám a zase se dostanu fáze strejdy Skrblíka. Stačilo si koupit boty na léto (který potřebuju víc než Tibet svobodu), jízdenky a jedny moc hezký šaty (jsou takový hezký růžový a překvapivě mají střih pro mojí figuru), a můj bankovní učet to schytal jako Kennedy do hlavy. Ale už dost toho negativního myšlení, když se budu držet podle rozpočtu, tak bych pořád mohla být malinko v plusu za tento měsíc. Spíš to vidím tak, že se zase víc zaměřim na tu mojí brigádu a nakonec to ještě obrátím v další úspěšný měsíc. Co se té zítřejší konzultace týče, tak z toho mám docela vítr. Neboť fakt nevím, co od toho čekat a tak nějak tajně doufám, že mě pan doktor mile překvapí podstatně nižší částkou

Dneska bych ráda napsala příspěvěk o včerejšku. Byl to poslední den, kdy jsem měla možnost si doplnit zbytek známek za první pololetí. Vzhledem k okolnostem z předešlého dne, kdy u mě došlo k docela slušnýmu psychickýmu zhroucení (prostě se to nakupilo a pak to vybouchlo, takže rozbité dveře a panický pláč s křikem po dobu 2 hodin), tak pátek byl pro mě další docela náročnej den. Do školy jsem ráno nevstávala, neboť jsem si musela dodělávat projekty na IT a učit se na STA, protože předešlý den to fakt nešlo.  Nakonec to ale dopadlo docela slušně, a to i vzhledem k faktu, že se mi skoro všechny ty vzorečky před zkoušením vypařily z hlavy. Dostala jsem za 3 a IT mi musí ještě oznámkovat, ale už mám odevzdané projekty. Vlastně jsem si úspěšně na poslední chvíli (úplně doslova na poslední chvíli) stihla všechno doplnit. Je to taková moje tradice, kdy všechno nechávám dojít až na konec, a pak v tempu jako má Usain Bolt, všechno bleskurychle dodělám. Co se mojí přeměny týče, tak se mi