Přeskočit na hlavní obsah

Samota

Jak ten čas letí, tak si čím dál častěji uvědomuji, v jaké se vlastně nacházím situaci a kdo mě obklopuje. Už si ani nevzpomínám, jaké to je mít nějakého opravdového kamaráda/kamarádku, s kým mohu trávit společný čas a získat spoustu zážitků. A to ani nemluvím o tom, že jsem doposud nepoznala jaké to je být s někým ve vztahu. Držet se za ruce, usmívat se, trávit spolu čas a užívat si vzájemné přítomnosti...Už pomalu začínám pochybovat, že tento pocit vůbec někdy poznám. Hrozně bych si přála být pro ostatní dost dobrá. Nečekám, že mě bude každý uznávat, a že to bude dokonalé. Ale už se pomalu ani nemůžu podívat někomu do očí, aniž bych v nich nespatřila to zklamání...

I přes to všechno musím všude chodit se vztyčenou hlavou, s tím falešným výrazem, že vše zvládám a všechno je v pořádku. Je to hrozně vyčerpávající, přibývá dní, kdy se ani nedokážu podívat do zrcadla bez bolesti, smutku a zklamání z toho, kým jsem. Neustále si pokládám otázku: "Jak dlouho ještě?"...Sama už ani nevím, jestli vůbec chci dál bojovat. Nejradši bych si opatřila zbraň a zastřelila se. Ani bych o tom nemusela přemýšlet, stačilo by jen jí vzít do ruky a stisknout spoušť, bez váhání, bez jakýchkoliv pochyb... 

Je k podivení, co všechno dokáže izolace se sociálním tvorem jako je člověk. Nejvíc mě straší představa, že jsem si sama zvolila izolaci a vlastně si všechno paradoxně způsobuji sama. Opravdu se tak moc nenávidím, že podvědomě dělám všechno, abych co nejvíc trpěla? Jestli ano, tak co jsem to pak za zrůdu...

No nic, jdu dál bojovat..

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Soudní usnesení

V pátek jsem po cestě domů ze školy nahlédla do schránky, a překvapivě jsem tam objevila dopis z okresního soudu. Jedná se o usnesení, kde mě soud vyzívá k předložený dokladů o výši běžných měsíčních nákladů žalobkyně (tj. doklady o nákladech spojených se studiem, s léčbou, doklady o nákladech na ošacení, obuv, drogerii, sport, služby apod.). A mám na to 15dní. Mám radost, že se to konečně hýbe kupředu. Akorát teď docela zápasim s dokazováním svých nákladů, neboť si nesyslím všechny účtenky jako kdybych měla Diogenův syndrom (kompulsivní hromadění). Spoustu věcí platím v hotovosti, takže budu muset nejspíš vydat něco jako čestné prohlášení. U nákupů kartou nebo bezhovostně to doložím v pohodě výpisy z účtu. Jsem dost kreativní, takže z toho moc strach nemám, jen je to prostě hrozně časově náročné. No nic, jdu na to, ať dnes zase kus udělám.
Okomentovat
Další informace

Můj příběh 1

Početí a předškolní věk Asi jako každé jiné dítě, mě moji rodiče počali jednoho dne díky společnému milování. Byla jsem produktem jejich lásky, teda alespoň takhle bych tomu chtěla věřit, ale jak se později ukázalo, věci nemusí být takové, jaké se nám na první pohled zdají. Mojí mamce se v bříšku začal vyvíjet plod, byla těhotná. Všechno probíhalo v rámci možností dobře, ale to jen do 12 týdnu těhotenství. Najednou jsem chtěla ven, mamka musela rychle do nemocnice na stehy, aby nedošlo k potratu. Sama jsem si již nespočetně krát položila otázku, zda jsem to věděla už jako plod? Zda jsem opravdu byla schopná poznat, že něco není v pořádku, že se nenarodím tak jak bych měla, tak jsem to chtěla ukončit. Pokud ano, dalo by se o tom hovořit jako o mém prvním pokusu o sebevraždu. Tohle je jedna z otázek, na kterou se nikdy nedozvím odpověď. Od té chvíle těhotenství pokračovalo a nakonec došlo i k úspěšnému porodu bez větších komplikací. V červenci roku 1994 jsem se narodila v jedné nem
Okomentovat
Další informace

Oheň

Součástí mojí HRT je intramuskulární podání estradiolu, česky řečeno injekční podání estradiolu do svalu. Zní to docela děsivě, že? Musím přiznat, že to rozhodně není žádnej med a vzhledem k tomu, že si to píchám sama, tak s tím mám dost bohaté zkušenosti, a také mnoho ne zrovna příjemných vzpomínek. Ale hlavně to nikomu neříkejte, oficiálně se to totiž nesmí, oops! Dávkování je jednou týdně, což docela jde, nedokážu si totiž představit, že by dávkování bylo stejné jako u sublinguálního (ústního) podání a musela bych si tudíž píchat jednu injekci denně. Svojí dávku si píchám vždycky v neděli, je to takovej můj relaxační den a tudíž nejsem ve stresu a nikam nepospíchám. Všimla jsem si, že psychika hraje obrovskou roli v komfortu a úspěšnosti podání. Když jsem třeba pospíchala na vlak a musela si to rychle píchnout, tak jsem akorát byla ve stresu, že to nestihnu a to díky tomu napětí jsem měla zatnuté svaly a bylo to mnohem víc bolestivé, než je nutné. Vzpomínám si na moje začátky, měla
Okomentovat
Další informace