Zážitek

Dnes jsem byla objednaná na CT a rentgen ve Vojenské nemocnici v Praze 6. Co si budeme povídat, nakonec to dopadlo opravdu nečekaně...

Ráno šlo všechno podle plánu, ale to jen do doby, kdy jsem musela odejít na vlak. Vlak odjížděl v 8:09. Kouknu na hodiny, ještě jsem měla trochu času, a najednou si říkám, že vlastně ještě potřebuju rychle na záchod. Tak jsem naběhla do koupelny, za minutku bylo hotovo a hned jsem se šla obout. Seběhla jsem po schodech dolů a mířím si to rychlo chůzí na nádraží. Když v tom, najednou vidím, jak se na nádraží rozjíždí vlak. Ano přesně tak, ujelo mi to před očima!

V menší panice jsem se vrátila domů a začala jsem hned zjišťovat další spoj. První spoj jel v 8:42, ale byl s přestupem. Další spoj jel už moc pozdě na to, abych to stihla včas do nemocnice. Tak jsem se rychle rozhodla jet tím spojem s přestupem. Tak jsem si to podruhé zamířila na nádraží, tentokrát radši s 10 minutovým předstihem. Čekala jsem, že přijede ten novej moderní vlak (Regiopanter), ale dorazila nějaká stará rozpadlina. Sedla jsem si do vagonu, a hned mi došlo, že ani nefunguje topení. Takže jak zmrzlý kuře jsem se kodrcala vlakem přes hodinku do první přestupní stanice. Nebylo to nejpříjemnější, ale pokrčila jsem rameny, a prostě jsem to překousla.

Do přestupní stanice jsme kupodivu dorazili včas. Na nástupišti jsem se trochu ohřála na sluníčku, jako vajíčko v mikrovlnce, při pohledu na Labe. Po 14 minutách čekání dorazil můj druhý spoj. Jednalo se o nějakej EuroCity vlak, kterej byl k prasknutí nacpanej němcema. Ti skopčáci to tam obsadili jako sudety za druhý světový. Prošla jsem dvakrát celej vlak, ale nikde se mi nepodařilo najít místo k sezení. Takže jsem stála na chodbě jak trumpeta přes hodinu a 20 minut. Docela mě překvapilo, jak to se mnou místama házelo, ty český koleje jsou asi nějaký křivý. Zase jsem to nějak přežila, pak jsme konečně dorazili do cílové stanice. Ale aby toho nebylo málo, tak v tom super moderním vlaku byly zablokovaný dveře, takže nikomu nešlo vystoupit. Takže jsme tam čekali u východů zhruba 3-5 minut.

Koukla jsem na hodiny, a pak mi došlo, že už nemám tolik času, kolik jsem si myslela. Tak jsem si to zamířila rychle do stanice metra Muzeum. Po cestě jsem potkávala hrozně moc skupinek snědých lidí, nejspíš nějaký nájezdníci. Dost se roztahovali, jako kdyby jim to tam patřilo, takže jsem tu jejich pochybnou smečku obešla po silnici. Tak si to valim dál, a najednou přede mnou malá skupinka 3 lidí. Jedna žena a dvě holky, všichni s kuframa. To tam taky parádně blokovaly, že jsem je nemohla obejít. Po asi 50 metrech se mi vyskytla jedinečná příležitost to vzít okolo lampy a nasadit tempo závodníka z Nascar, abych se konečně dostala před ně. Když jsem míjela tu holku, která vedla tu jejich hlemýždí kolonu, tak do mě málem ještě vrazila. Vůbec se nedívala na cestu, asi jako ta celá jejich rodinka, že by nedbalost a bezohlednost byla dědičná? Pak jsem se už bez větších obtíží dostala až do stanice metra.

Automaty na jízdenky zase obsadila nějaká skupinka turistů. Vůbec jim nevadilo, že tam zabíraj všechny automaty, a že za nima už 3 minuty čekám, abych si mohla koupit lístek. Po dlouhém čekání konečně odkýblovali někam do Japonska, nebo nevim kam. Pak aby mi to nebylo líto, tak mi nešel koupit lístek, neboť v každym z těch automatů propadávaly peníze. Tak jsem se už naštvala, a zamířila si to rovnou k metru. Když nechtěj moje peníze, tak pojedu zadarmo, co bych to tam měla řešit, ještě když pospíchám. Naštěstí se mi podařilo trefit ten správnej směr a po chvíli jsem už seděla na sedačce na cestě do stanice Bořislavka. Dojela jsem do stanice, a hledala jsem ten správnej východ. Netrefila jsem to úplně ideálně, ale naštěstí tam byl přechod a na semaforech zelená, takže jsem se mohla vydat na další část svojí výpravy.

Tak si to pádím po Evropský, a kouknu na mobil, kolik asi tak může být hodin? 11:57! To mě dost překvapilo, ta cesta metrem trvala mnohem déle, než jsem čekala. Takže jsem musela rapidně zrychlit, neboť je to pěšky dost daleko a já měla být ve 12:25 na CT, a to jsem si ještě musela stihnout vyzvednout žádanky na oddělení maxilofaciální chirurgie. A to všechno v nemocnici, kde budu poprvé v životě a vůbec se tam nevyznám. Po tom všem mi pěkně vyhládlo, takže jsem si vyndala z tašky bagetu, kterou jsem si předchozí den připravila ke svačině. A pak jsem jí jedla u toho poklusu po cestě do nemocnice. Konečně jsem došla na tu správnou křižovatku, zahnula jsem na Starodejvickou a následoval malej kopeček dolů. Na Google Street View to vypadalo kratší... Pak najednou nečekaně přišel kopec nahoru asi 400-500 metrů dlouhej, což mě dost výrazně spomalilo. Už jsem začínala cítit nohy, když jsem se konečně vyškrábala nahoru, zamířila si to doleva a pak už jen asi dalších 900 metrů chůze Petřínskou. Konečně jsem dorazila k přechodu a vstupu do areálu nemocnice.

V areálu jsem si to namířila k nejbližší mapce areálu a následoval 10 sekundovej visuální rychlosken. Tak nějak jsem měla představu, kam že to asi mám jít. Takže jsem se zase urychleně vydala na cestu. Celá splavená jako japonský pobřeží po tsunami jsem konečně dorazila k pavilonu CH1, kde se náchazelo to oddělení, kam jsem si šla pro žádanky, a v pavilonu CH2 se nacházel ten rentgen a CT. Musím uznat, že to tam mají docela slušně označený, neboť i já, jsem nakonec byla schopná to najít bez větších obtíží. Na oddělení maxilofaciální chirurgie jsem se dostala nějakym zázrakem ve 12:23. Po předložení zdravotní průkazky mi byly vydány ty moje slavné žádanky. Takže jsem se otočila a rychle pospíchala na CT a rentgen. U dveří s nápisem CT mi bylo řečeno, že musím s žádankami jít na recepci a pak si mě někdo zavolá, takže jsem jako poslušná holka následovala pokyny. Na recepci jsem přišla asi o 7 minut pozdě, než jsem byla objednaná, ale nikdo to moc neřešil. Vzali si ty moje žádanky a já se mohla posadit do čekárny. Asi po 25 minutách si mě zavolali na CT. Samozřejmě s oslovením "Pan". Jsem myslela, že tam někomu ukousnu hlavu. Bylo to bezbolestné a trochu divné, ale přežila jsem to. Ten CT přístroj vypadal trochu jako intergalaktickej cibulovej kroužek s postelí uvnitř. Poté jsem se zase mohla posadit do čekárny. Po chvíli si mě zavolala další sestra, a zase ten "Pan". Rentgen lebky byl normální, šlo to docela rychle, takže jsem poté měla konečně splněno. Vydala jsem se na zpáteční cestu...

Tentokrát se šlo mnohem líp, když jsem šla ten velkej kopec směrem dolů. Moc jsem nepospíchala a nakonec jsem se dostala až do stanice metra. Jízdenky zase nešly koupit, ten stejnej problém jako předtim. Takže jsem si to zase zamířila rovnou na nástupiště. Jenže na schodech dolů jsem uslyšela přijíždět metro, takže jsem přidala do kroku a naslepo vběhla dovnitř. A hle, špatnej směr...Takže jsem se projela jednu stanici na druhou stranu a pak jsem vystoupila a počkala si na to správný metro. Po příjezdu do stanice Muzeum jsem si to zase vykročila pěšky na hlavní nádraží. Tam jsem našla to správný nástupiště pro svůj spoj. Ale zase jsem musela jen tim EuroCity fujtajblem. A jako předtim, všude zase ty neměcký osadníci z Katanu. Ale tentokrát se mi alespoň podařilo si sednout. Aby toho nebylo málo, tak tento vlak měl zpoždění, takže jsem byla docela ve stresu, jestli stihnu ten přestup. Když jsme dojeli, tak jsem si to rychle zamířila po schodech dolů a už jsem hledala to správný nástupiště. Nástupiště číslo 3, to je ono! Vybíhám jezdící schody na trojku, a najednou zaslechnu píšťalku a prásknutí dveřma. Tak jsem jako raketa vystřelila a snažila se rychle dostat do vlaku, než se začne rozjíždět. Naštěstí jsem to nějakým zázrakem stihla, ale nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem ve správnym vlaku, prostě nebyl čas to kontrolovat. Vlak se díky bohu rozjel tim správnym směrem a já byla konečně na cestě domů. Seděla jsem v kupé s nějakym malym chlapečkem a jeho otcem. Celou cestu si tam hrál a nechybělo ani zpívání v rytmu "brrm brrm hmm hmm", a nebo barbie a dinosauři. Po tom dnešním dni jsem to vnímala spíš jako odlehčení a až tak mi to nevadilo.

Konečně jsme dojeli do cílové stanice a já mohla jít domů. Rozhodla jsem se jít zadním vchodem, abych to měla kratší, ale osud si to asi přál jinak, protože mi to zase nešlo otevřít. Takže jsem s výrazem rajčete, který poprvý spatřilo kečup, musela obejít celej panelák a jít předem. Pak jsem se dostala až domů.

Už nikdy víc...