Tak konečně jsem zase začala podnikat další podstatné kroky mojí proměny. Na zítřek se mi podařilo si zařídit konzultaci na jedné klinice plastické chirurgie v Praze. Náklady za jízdenky a konzultaci mě vysály jako komáři u rybníka. V tuhle chvíli mám větší výdaje, než je mi příjemné, ale snad to brzo srovnám a zase se dostanu fáze strejdy Skrblíka. Stačilo si koupit boty na léto (který potřebuju víc než Tibet svobodu), jízdenky a jedny moc hezký šaty (jsou takový hezký růžový a překvapivě mají střih pro mojí figuru), a můj bankovní učet to schytal jako Kennedy do hlavy. Ale už dost toho negativního myšlení, když se budu držet podle rozpočtu, tak bych pořád mohla být malinko v plusu za tento měsíc. Spíš to vidím tak, že se zase víc zaměřim na tu mojí brigádu a nakonec to ještě obrátím v další úspěšný měsíc.
Co se té zítřejší konzultace týče, tak z toho mám docela vítr. Neboť fakt nevím, co od toho čekat a tak nějak tajně doufám, že mě pan doktor mile překvapí podstatně nižší částkou, než kterou si tu celou dobu domýšlím. A jestli ne, tak přijde na řadu improvizace a hledání schůdnějšího řešení. Docela mě mrzí, že jsem si musela přeobjednat zítřejší foniatrii, dost jsem se na ní těšila. Ale je to jen o týden, takže to nějak vydržím. A taky budu alespoň pak mít paní doktorce co výpravět.
Dneska jsme ve škole na PEK měli psát pozvánku podle zadání ve kterém bylo, že si máme vymyslet a vytvořit pozvánku na fiktivní divadelní představení, vymyslet si i jméno a děj a tak. Ta pozvánka mi z hlediska norem a stylizace docela šla, ale vymýšlet jméno divadelní hry a jejího autora byl pro mě fakt oříšek. Nenapadlo mě nic lepšího, než infantilní parodie na Perníkovou chaloupku s názvem Marcipánový panelák, kterou napsal známý český autor Evžen Němec. To je asi stejně vtipný jako Trumpovo daňový přiznání, a originální jako hadry z Číny. Příští hodinu si to budeme dodělávat, takže budu muset do té doby vymyslet něco lepšího.
Taky mě ráno potkalo nemilé překvapení, když jsem pospíchala do školy a najednou jsem zjistila, že ta kratší cesta kudy chodím, je úplně uzavřená, a budu muset jít tou druhou podstatně delší cestou. Rudá jak Stalinova armáda jsem zvolila vražedné tempo, a naštěstí jsem to nakonec stihla do hodiny přesně se zvoněním. Což mi dodalo vnitří pocit uspokojení, a jsem za to ráda.
Teď si půjdu udělat něco k jídlu, najím se a pak zalehnu, ať mám dost energie na ten zítřejší den.
Komentáře
Okomentovat