Přeskočit na hlavní obsah

Hlas

Nedávno jsem se zamyslela, čím že to je, že nemám ve svém okolí žádné kamárady, že často ani nepozdravím...opravdu jsem tak asociální, jak se sama sebe snažím přesvědčit? Pak mi to postupně začalo docházet...
Vlastně netoužím po ničem víc, než si vybudovat nějaký přátelský vztah nebo kamarádství. Také mě hrozně mrzí, že většinou ani nepozdravím a pak vypadám namyšleně a neuctivě. A proč vlastně nezdravím? Stydím se za svůj hlas a nedokážu to. Můj hlas mi krade moje přátelství a moje postavení ve společnosti, je to handicap, kterého se musím zbavit a vyléčit ho.
Bude to tak týden zpátky, co se mě mamka zeptala: "Když už chodíš nějakou dobu na tu foniatrii, děláš doma nějaký hlasový cvičení?" Ano, odpověděla jsem. "A kdy, že se ti začne měnit ten hlas?". Tahle otázka dost zabolela, po tom všem co cvičení co mám už sebou a neskutečně mnoho snahy. A ona je schopná mi říct, že se vůbec nic nezlepšilo? Díky mami, tohle dokáže přidat sebevědomí. Opravdu mě to zasáhlo a v tu chvíli mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Už nějakou dobu sama vnímám, že se neposouvám kupředu jak bych potřebovala, jako bych se zastavila na místě.
Dneska jsem se musela objednávat na ortodoncii, laserovou epilaci a rentgen. Na ortodoncii jsem nakonec musela volat do 3 ordinací, neboť všude mají stop stav. Z 5 telefonátů se mnou všech 5 lidí hovořilo jako s mužem. Poslední telefonát byl na laserovou epilaci, musím přiznat, že jsem se po něm lehce psychicky zhroutila. Praštila jsem trochu rukou do stolu, zoufale si zanadávala a ukáplo mi i pár slz. Pro jeden den toho na mě bylo vážně moc. I když to těm lidem nemám vůbec za zlé, chápu, že to nedělají úmyslně, ale to vůbec neznamená, že mi to neubližuje.
Nedokážu se vzdát myšlenky, že by bylo úplně nejlepší se vzdát svého hlasu a začít předstírat němotu. Už jsem se začala připravovat, že se začnu učit znakovou řeč. Přijde mi to jako nejlepší řešení, už v životě nechci slyšet tento hlas. Když otevřu pusu, tak mi začne krvácet srdce z toho, co z ní vyjde.
Už jsem si zjišťovala operaci hlasivek, ta by podle předběžných informací měla být hrazená ze zdravotního pojištění. Dnes mám od 16:15 foniatrii, tak se zkusím s paní doktorkou domluvit, zda by mi nenapsala doporučení. Pak budu moct v této oblasti podnikat další kroky.

PS: Tu laserovou epilaci mám objednanou na 18. dubna, takže si to budu moct zapsat do běžných měsíčních nákladů pro soudní šetření. Dnes je to zatím snad jediná pozitivní zpráva.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Soudní usnesení

V pátek jsem po cestě domů ze školy nahlédla do schránky, a překvapivě jsem tam objevila dopis z okresního soudu. Jedná se o usnesení, kde mě soud vyzívá k předložený dokladů o výši běžných měsíčních nákladů žalobkyně (tj. doklady o nákladech spojených se studiem, s léčbou, doklady o nákladech na ošacení, obuv, drogerii, sport, služby apod.). A mám na to 15dní. Mám radost, že se to konečně hýbe kupředu. Akorát teď docela zápasim s dokazováním svých nákladů, neboť si nesyslím všechny účtenky jako kdybych měla Diogenův syndrom (kompulsivní hromadění). Spoustu věcí platím v hotovosti, takže budu muset nejspíš vydat něco jako čestné prohlášení. U nákupů kartou nebo bezhovostně to doložím v pohodě výpisy z účtu. Jsem dost kreativní, takže z toho moc strach nemám, jen je to prostě hrozně časově náročné. No nic, jdu na to, ať dnes zase kus udělám.

Můj příběh 1

Početí a předškolní věk Asi jako každé jiné dítě, mě moji rodiče počali jednoho dne díky společnému milování. Byla jsem produktem jejich lásky, teda alespoň takhle bych tomu chtěla věřit, ale jak se později ukázalo, věci nemusí být takové, jaké se nám na první pohled zdají. Mojí mamce se v bříšku začal vyvíjet plod, byla těhotná. Všechno probíhalo v rámci možností dobře, ale to jen do 12 týdnu těhotenství. Najednou jsem chtěla ven, mamka musela rychle do nemocnice na stehy, aby nedošlo k potratu. Sama jsem si již nespočetně krát položila otázku, zda jsem to věděla už jako plod? Zda jsem opravdu byla schopná poznat, že něco není v pořádku, že se nenarodím tak jak bych měla, tak jsem to chtěla ukončit. Pokud ano, dalo by se o tom hovořit jako o mém prvním pokusu o sebevraždu. Tohle je jedna z otázek, na kterou se nikdy nedozvím odpověď. Od té chvíle těhotenství pokračovalo a nakonec došlo i k úspěšnému porodu bez větších komplikací. V červenci roku 1994 jsem se narodila v jedné nem

Oheň

Součástí mojí HRT je intramuskulární podání estradiolu, česky řečeno injekční podání estradiolu do svalu. Zní to docela děsivě, že? Musím přiznat, že to rozhodně není žádnej med a vzhledem k tomu, že si to píchám sama, tak s tím mám dost bohaté zkušenosti, a také mnoho ne zrovna příjemných vzpomínek. Ale hlavně to nikomu neříkejte, oficiálně se to totiž nesmí, oops! Dávkování je jednou týdně, což docela jde, nedokážu si totiž představit, že by dávkování bylo stejné jako u sublinguálního (ústního) podání a musela bych si tudíž píchat jednu injekci denně. Svojí dávku si píchám vždycky v neděli, je to takovej můj relaxační den a tudíž nejsem ve stresu a nikam nepospíchám. Všimla jsem si, že psychika hraje obrovskou roli v komfortu a úspěšnosti podání. Když jsem třeba pospíchala na vlak a musela si to rychle píchnout, tak jsem akorát byla ve stresu, že to nestihnu a to díky tomu napětí jsem měla zatnuté svaly a bylo to mnohem víc bolestivé, než je nutné. Vzpomínám si na moje začátky, měla