Alis Angeli

Taky se vám někdy stalo, že jste z něčeho měli hroznej vítr, mysleli si jak to dopadne tragicky a pak nic? Já měla třeba hroznej vítr z učitelky na FG a PEK, a dneska jsem tam za ní nakráčela jako nějaká šlechtična a všechno to bylo úplně v pohodě. Stačilo jen zaklepat na dveře, a pak říct, že jdu na konzultaci. Zjistila jsem, že k ní na konzultace asi moc nikdo nechodí, neboť se v jednu chvíli tvářila trochu zmateně, a pak jako by jí došlo, že má vlastně mít konzultace. Celkově mi ten systém konzultací na naší škole moc nesedí, konzultace mají vyučující pouze v průběhu vyučování, takže se musíte domlouvat s ostatníma vyučujícíma a nebo si shánět omluvenky. No co, alespoň mám pak výuku celou jen pro sebe jak nějaká elita. Je to mnohem produktivněji strávenej čas, než sedět na hodině s dalšíma 25 lidma a čekat, až na mě náhodou přijde řada. Už se nemůžu dočkat, až budu mít zařízenej IVP (Individuální vzdělávací plán), a pak si budu moct chodit do školy podle potřeby a jen na testy. Dn

Součástí mojí HRT je intramuskulární podání estradiolu, česky řečeno injekční podání estradiolu do svalu. Zní to docela děsivě, že? Musím přiznat, že to rozhodně není žádnej med a vzhledem k tomu, že si to píchám sama, tak s tím mám dost bohaté zkušenosti, a také mnoho ne zrovna příjemných vzpomínek. Ale hlavně to nikomu neříkejte, oficiálně se to totiž nesmí, oops! Dávkování je jednou týdně, což docela jde, nedokážu si totiž představit, že by dávkování bylo stejné jako u sublinguálního (ústního) podání a musela bych si tudíž píchat jednu injekci denně. Svojí dávku si píchám vždycky v neděli, je to takovej můj relaxační den a tudíž nejsem ve stresu a nikam nepospíchám. Všimla jsem si, že psychika hraje obrovskou roli v komfortu a úspěšnosti podání. Když jsem třeba pospíchala na vlak a musela si to rychle píchnout, tak jsem akorát byla ve stresu, že to nestihnu a to díky tomu napětí jsem měla zatnuté svaly a bylo to mnohem víc bolestivé, než je nutné. Vzpomínám si na moje začátky, měla

Početí a předškolní věk Asi jako každé jiné dítě, mě moji rodiče počali jednoho dne díky společnému milování. Byla jsem produktem jejich lásky, teda alespoň takhle bych tomu chtěla věřit, ale jak se později ukázalo, věci nemusí být takové, jaké se nám na první pohled zdají. Mojí mamce se v bříšku začal vyvíjet plod, byla těhotná. Všechno probíhalo v rámci možností dobře, ale to jen do 12 týdnu těhotenství. Najednou jsem chtěla ven, mamka musela rychle do nemocnice na stehy, aby nedošlo k potratu. Sama jsem si již nespočetně krát položila otázku, zda jsem to věděla už jako plod? Zda jsem opravdu byla schopná poznat, že něco není v pořádku, že se nenarodím tak jak bych měla, tak jsem to chtěla ukončit. Pokud ano, dalo by se o tom hovořit jako o mém prvním pokusu o sebevraždu. Tohle je jedna z otázek, na kterou se nikdy nedozvím odpověď. Od té chvíle těhotenství pokračovalo a nakonec došlo i k úspěšnému porodu bez větších komplikací. V červenci roku 1994 jsem se narodila v jedné nem

Předem se chci omluvit  a varovat, že dnešní příspěvek bude trochu nejspíš trochu vážnější a možná i trochu depresivní, takže pokud dneska nemáte svůj den, tak ho doporučuju vynechat. Rozhodla jsem se psát o naději, o nečem, co nás provází a dává nám falešnou jistotu, že všechno bude lepší a my máme šanci být štastní. Každý asi bude naději vnímat trochu jinak, náš pohled se bude dost odvíjet od naší momentální životní situace, takže tohle je pouze můj subjektivní názor, ale přijde mi, že naděje je ta největší k*rva. Proč si to myslím? Ocitla jsem se totiž v dost nepříznivé situaci, v situaci kdy jsem vděčná za každou špetku naděje a rozhodně jí nemám na rozdávání. Naděje je pro mě nedostatkové zboží a vlastně jsem se na ní tak trochu stala závislá jako nějakej feťák, co potřebuje svojí další dávku. Jenže moje naděje se rozplynula v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla nové skutečnosti, které dost výrazně ovlivní mojí blízkou budoucnost.  Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a pokusím se

Tak jsem se konečně dokopala začít psát svůj blog. A jako na potvoru, hned první den dopadl dost katastrofálně. Po uvažování delším než trilogie Pána prstenů se mi konečně povedlo vymyslet tu správnou doménu, a hele, byla volná! Na tváři se mi objevil nepatrný úsměv a hned jsem začala vyplňovat objednávku na registraci nové domény a webhosting na 1 rok. Cenově byla sice trochu dražší než některé ostatní domény, ale 733,- bez DPH na 1 rok jsem se rozhodla obětovat. Po troše zápasení s ubíjejícím formulářem, kde jsem musela třikrát po sobě vyplňovat svoje údaje, jsem se konečně prokousala na konec stránky s obchodními podmínkami, s výrazem kyselého citrónu ve tváři po spatření délky dokumentu jsem si řekla: „Pfft, tak tohle fakt číst nebudu.“, a jako typická sebevědomá holka jsem zaškrtla políčko Souhlasím s obchodními podmínkami. Pak další klik na tlačítko pokračovat, a ocitla jsem se na stránce s výběrem platební metody. Zvolila jsem platbu kartou, neboť se mi nechtělo čekat na převo